Velký letní tábor 2007

"Velký" letní tábor 2007

Obloha se setměla, slunce se skrylo za mraky a já namířila na letní tábor agility v Opavě. Konkurence byla příliš velká, ale doufala jsem, že si s tím poradím. Neměla jsem to daleko domů a tak jsem stále věřila, že hlady určitě neumřu. Můj stan stál na předem vybraném místě. Postavila jsem ho statečně se svými druhy již týden předtím, aby si zvykl na prostředí a atmosféru, ve které bude týden válčit o život. Ano o život! Proč to vysvětlím.

První večer začal slibně. Jen tak se posedává a připravuje na sobotní ráno. 5 hodin 30 minut ráno!!! Jekot!!! Jsem vyděšená a dezorientovaná. Netuším co se děje a rychle se soukám ze stanu a letím ven. Rázem se můj pokřivený obličej rýsuje do normální formy. Začínají cvičit štěňata. :O) Neváhám ani vteřinu a zase zalézám do pelíšku. Moc toho nenaspím, protože zvoní budík a nastává moje chvíle. Je 8:30 hodin ráno a já se psychicky připravuji na první táborový trénink. Napětí stoupá! Je 9:00 a všichni moji spolubojovníci stojí na parkuru. A kdo že nás tu čeká? Vysmátá, vyspaná, nažhavená, se šibalským úsměvem na tváři - naše Martinka. Se slovy „Tak co, těšíte se?“ Jak už jsem řekla, je sobota ráno, takže všichni se shodují na odpovědi: Jistě, ano, samozřejmě, každopádně, nemůžu se dočkat.

Začínáme stavět! Připomínám, že s úsměvem na tváři. Tak se nám to začíná zamotávat. 2 tunely vedle sebe, u nich slalom, vedle áčko, no, jen tak dál. Ale stále jsme v klidu. Všichni totiž Martinku známe a tak nás nemůže nic překvapit a jen s údivem a s úsměvem ve tváři sledujeme pořadí překážek. Jistě se to nemůže obejít bez obvyklých komentářů tipu: No my, co skončíme na druhé překážce, nic neřešíme nebo takže ten slalom půjdu tak ‑ jestli se tady vůbec dostanu nebo Charlie, hezky se dívej jak to jdu, ať si to zapamatuješ a můžeš to pak jít napoprvé.

Napětí stoupá. Začínají smolíci. Jo, jo, Martinka a její parkury. Už jsou tu první zámotky. Ale nás to samozřejmě nerozhodí. Všichni totiž víme, že když zaběhneme parkur naší trenérky, tak není problém. Prasárničky, to je naše (myslím prasárničky na parkuru)! Končí první trénink a všichni odcházejí příjemně unaveni a spokojeni s výkonem.

Vrháme se na něco k zakousnutí. No jo, doplňovat energii, to je třeba.

Blíží se obídek!!!!!!!!! Ha, naše chvíle!!! Když řeknu, že jsem se na něj těšila už od pátečního večera, asi tím nikoho nepřekvapím. Po papání ještě malá siesta a jdeme znovu na to. Stále máme čerstvé výrazy v obličeji. Stavíme a průpovídek přibývá.

Po prvním dni jsme svěží a nažhavení na další „krásné parkury“. Martina se usmívá a já dostávám báječný nápad. Do konce tábora ji totálně zničíme. A se šibalským úsměvem tuto skutečnost sděluji svým spolubojovníkům. Dny ubíhají, čas se krátí a ona je pořád na nohou. Začínám si všímat nevěřících tváří všech přítomných. Nikdo nemůže pochopit, jak to, že ještě žije!!!!! A to jsme se snažili ze všech sil. Když nevyšel ani fígl s několika násobným opakováním parkuru – a to se opravdu velcí snažili jak mohli, zvolila jsem razantnější metodu. Již párkrát jsem si všimla, že Marťan (musím říct Marťan, protože jim určitě musí být ‑ jinak by to nezvládla) něco pojídá na parkuru, a tak mi bleskla v hlavě myšlenka, že ji něco přidáme do jídla. Hi, padl návrh, že projímadlo! Samozřejmě to nebyl můj návrh. Po zkušenostech z Větřkovic se mi to nezdálo jako dobrý nápad. Kdyby někdo nevěděl o čem mluvím, tak ve zkratce: Proseděla jsem noc na WC s kýblem na klíně ‑ nemusím ani říkat, že to šlo všemi směry ven, no a po mě pak začali takhle prožívat noci všichni, co byli ve Větřkovicích. Nikdy jsem neřekla, že to byla moje vina, ale ostatní si to myslí. Nechápu, jak na to mohli přijít ‑ neznamená, že když to u mě vypuklo, že bych byla bacilonosič. Takže zpět na tábor. Týden se krátil a lidé slábli. Někdo už pokulhával, jiní polehávali a posedávali. Při životě mě držela jen myšlenka na každodenní oběd, který mě aspoň trochu přidržel nad vodou. U Marťana nezabíraly ani znavené obličeje, neměla soucit. Trápila nás do poslední chvíle. Jednou to vypadalo nadějně. Blížil se odpolední trénink a ona přišla s návrhem: „budeme hrát kostky? Hi, vtip. Jdeme makat. Jedem. Stavíme“. Jo, jo, i takto nás trápila, šla na to psychologicky. Středa!!!!! Jsou noční hrátky. Vstává se později. A bude se cvičit do pozdních večerních hodin. Všichni se na středu těšili. Rychle nám ale úsměv opadl. Ráno se začíná bez psů. A to znamená jediné. Budeme běhat a bude to makačka. Utvoříme družstva a jdeme na to. Jaj! Začíná se s flaškama mezi nohama. Zní to dost blbě. A taky to dost blbě vypadá. Musíme si předávat plastovou flašku bez pomocí rukou. Připomínám, že flašku má každá mezi nohama. Začíná urputný boj! Povzbuzování je na místě ‑ všichni se snaží být nejlepší. Náš tým složený výhradně z holek je sehraný. Jelikož jsme baby a umíme se domluvit, šlape nám to jako hodinky. Po této disciplíně nastává další a mnohem víc krutější. Hodně se u ní naběháme. A to nerada slyším. No ale obě tyto hry přežívá každý s nadhledem a už se těší na večer. Je večer. Nastává hra dvojic. Půl parkuru se běží s vlastní borcem, u konce si vyměníme mikiny a dokončíme parkur s pejskem od své dvojice. „Nezapomeň, že na ni nesmíš šahat nebo tě kousne“, tak takto zněla slova mé dvojičky. Blíží se výměna a jdeme na to. S respektem stojím od mé favoritky metr daleko a navnazuji ji na piškotek. Vybíháme, tunel a frnk za paničkou. Ale my se nevzdáváme. Obě křičíme na, na, na, piškotek, dobrůtka a hle, zabírá to. Dobíháme do cíle. Výraz štěstí je jak u nás, tak u obou psíků. A nastává závod. Všichni už konečně běží se svými pejsky. Nažhavená atmosféra se chýlí do konce. Je už docela tma a tak každý soutěžící tým zasluhuje obdiv. Ne každý pejsek je na noční běhání zvyklý. Nastává vyhodnocení. Všichni si na závěr zatleskáme a jdeme slavit. Někteří vysoce znaveni po náročném dni ulehnou do svých stanů a ostatní se ještě baví na lavičkách. Po čtvrtečním únavném dni nastává večer. A všichni poposedávají na lavičkách a začíná večerní zábava. Každý den od rána do večera hraje skvělá hudba našeho DJ polovičního mimozemšťana Jirky (je manžel od Marťana, takže si myslím že ví na 100%, že je z jiné planety, proto je poloviční marťan.) Dnes je výjimečný večer. Velice výjimečný. Budou na večeři vepřová kolena. Sliny už nestíhám utírat. Což o to, hody to byly fenomenální, ale nebudu o tom moc klábosit, jistě mě chápete. Nerada bych poslintala klávesnici. Hody jsou za námi, ještě klábosíme a já si jdu obléci něco proti komárům. Šinu si to ze stanu k lavičkám s chipsy a pivečkem. Jdu kolem ostatních stanů a blížím se k ostatním. Co to vidím!!!! Podlamují se mi kolena, nezvládám rovnováhu a hroutím se k zemi. Po pár vteřinách se vzpamatuji. Zvedám rozdrcené chipsy, které jsem při pádu přilehla a utírám si pivo z obličeje. A co mě vlastně tak znemožnilo??? Marťan!!!! Sedí u ostatních a má skvělou náladu. Vypadá tak čerstvě. Je půl jedné ráno a ona ještě nespí. A v pět ráno už zase nespí. Moje logické chápání naprosto selhává. Jdu na výzvědy, třeba se něco dozvím. Jak to dělá a tak. Jsem dva kroky od ní a ozve se: Ááááááááájááá jupíííííííííííííííííííí! Ne, vzdávám to! Na mě má až moc energie ‑ potřebuji někoho klidnějšího.

Pátek. Od rána se kupodivu opět cvičí. Už ale nestojíme na parkuru v 9:00, ale postupně se skládáme. Stavíme parkur a v zápětí si ho procházíme. Už zbývá jen jedna hláška. No, nebudem se pouštět do žádných větších akcí!!!!!!

Po obědě se opět pokoušíme vymyslet lest, jak ukecat Marťana. Vítězí návrh ‑ kostky. Jdeme na to. „Budeme hrát kostky??? Jsme všichni grogy. Fakt to nedáváme.“ Každý povinně nahodil zdrcený výraz. Výborně. Je to naše. Marťan nám odpouští poslední táborový trénink. Tváře nám pookřály.

Blíží se večer a polovina stanů už pomalu zmizla v nedohlednu. Všichni se loučí a slibují návrat za rok.

Také já balím svůj stan a těším se na domácí pohodlíčko. Jako naprosto zničená a fyzicky unavená osůbka opouštím cvičiště. Věřím, že všem dlouho zůstane v srdci náš obětavý Marťan. Celý týden se s námi trápila, ale i smála. Vydržela stát na parkuru od rána do večera. V dešti i na slunci. Patří ji náš nekončící obdiv a velký dík.

Zvolejme tedy:

BRAVO MARTINO!!!!!!!!!!!!!!

Radka Fojtíková